Osvojení neboli adopce je nejvyšší a pro dítě z právního hlediska nejvýhodnější typ náhradní rodinné péče. Jde o akt, kdy dospělý přijme cizí dítě za vlastní. Osvojenec se tak dostává do rodinně právního vztahu s osvojitelem a jeho příbuznými, získává stejné právní postavení jako vlastní dítě osvojitele. Adopce se dělí na úplnou a neúplnou, individuální a společnou, zrušitelnou a nezrušitelnou. Už starořímské právo znalo institut osvojení (tutela a cura). Původně mohli adoptovat jen muži, v souladu s pojetím rodiny jako jednoty osob i majetku, v níž má dominantní postavení pater familias – otec/hlava rodiny. Moc otce nad (nejen osvojeným) dítětem zahrnovala i právo disponovat s jeho životem a smrtí. Později mohly adoptovat i ženy, avšak právní vztah vznikl jen mezi osvojencem a osvojitelem-ženou. Hlavním smyslem osvojení bylo zajistit pokračování rodiny a např. převod majetkových a jiných práv na osvojitele či zánik osvojencových závazků. Byl vyžadován věkový rozdíl nejméně 18 let, bylo však možno adoptovat i dospělé dítě. Původně se dokonce osvojení na nezletilé děti vůbec nevztahovalo. Dítě bylo možno adoptovat do pozice syna, ale též vnuka, a to jako syna vlastního syna, anebo také jako vlastního vnuka bez vztahu k synům. Ve středověku ztratilo osvojení význam, a to v souvislosti s nízkou hodnotou lidského života, značnou chudobou a velkou porodností. Na významu osvojení získalo opět s nástupem novověku, humanismu a osvícenství. I tehdy bylo možno osvojit také plnoletou osobu a dokonce žijící v manželství. Většinou nevznikaly příbuzenské vztahy s příbuznými, jen rodičovský vztah mezi osvojitelem a osvojencem. Důvody vedoucí k osvojení byly většinou majetkové. Zákon striktně vymezuje děti, které je možno osvojit. Chrání tak jejich práva, i práva jejich biologických rodičů. Dítě může být faktický sirotek (ztratilo oba rodiče), anebo sociální sirotek (rodiče dali souhlas k adopci, jeví právně relevantní nezájem nebo byli soudem zbaveni rodičovské zodpovědnosti). Jde o tzv. právně volné dítě (osvojitelné dítě), což je zjednodušující pojem (právní vztah k biologickým rodičům totiž zaniká až rozsudkem o osvojení), který není v zákoně definován, běžně se však používá. Osvojitelem může být podle zákona jen osoba zletilá se způsobilostí k právním úkonům, která způsobem svého života zaručuje, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti, s přiměřeným věkovým odstupem od osvojence. Nesmí mít přímý příbuzenský vztah k osvojenci (prarodič) ani nesmí být jeho sourozencem.
Leave a Reply
You must be logged in to post a comment.