Informace pro všechny

Afrodiziaka

admin — Tue, 15 Mar 2011 23:46:53 +0000

V současné době nejste nijak omezeni ve výběru vibrátoru. Erotické pomůcky dnes používá mnoho lidí, párů, mužů a žen. Vibrátor je známý také jaké robertek a jedná se o nejběžnější erotickou pomůcku, která má za cíl potěšit ženu. Vibrátory slouží také jako pomůcky při milování se s partnerem. Je důležité, aby měla žena co nejvěrnější pocit, a proto se vibrátory vyrábí ve tvaru mužského penisu. Jsou k dostání vibrátory v mnoha délkách a šířkách, záleží pouze na požadavcích ženy. V současné době se objevuje stále více nových technologií, které vyrábí přístroje s extravagantními tvary, které zajišťují lepší prožitek. Vibrátory jsou však charakteristické vibracemi, jak již plyne z názvu.

Pokud hledáte prostředek, který vás povzbudí v sexuálním vzrušení, pak využijte afrodiziaka. Afrodiziaka vám zlepší chuť na sex a také erekci. Velmi oblíbená je viagra bez receptu anebo Španělské mušky. Je pouze na vás, jak si necháte navýšit chuť na sex.

Lidé se při pohledu na nafukovací pannu smějí a pro mnoho lidí je sex s nafukovací pannou odporný. Avšak nafukovací panna je předmětem zábavy, vtipů a také kanadských žertů. Ale i přesto je nafukovací panna pro mnohé předmětem touhy. Nafukovací panna je vyrobena z PVC materiálu, který musí být hlavně pevný, aby prostě vydržel. Nafouknout se dá panna malým otvorem, který bývá zpravidla umístěn na její zadní straně. Nafukovací panna je vhodná nejen právě pro vás, ale také ji můžete darovat jako dárek svému kamarádovi.

Pat a Mat

admin — Wed, 09 Mar 2011 12:00:13 +0000

Pat a Mat je český animovaný seriál o dvou nezručných kutilech, Patovi a Matovi. Byl vytvořen Lubomírem Benešem a Vladimírem Jiránkem. V seriálu vystupují dvě postavy, které se vždy snaží vyřešit nějaký problém. Používají při tom různé, obvykle nevhodné nástroje, což vede k ještě větším problémům. Nakonec ale dvojice problém vyřeší nejneefektivnějším způsobem. Humor využitý v příbězích není samoúčelný, ale je také návodem k optimistickému přístupu k životu. Pat s Matem se sice dostávají do obtížných situací, ale nikdy se nevzdávají, dokud problém nějakým nápaditým způsobem nevyřeší. Pozitivní je také jejich reakce na chyby toho druhého – vždy jen zavrtí hlavou, ale nikdy nevidíme náznak výčitek. K seriálu neodmyslitelně patří i jeho soundtrack, který složil Petr Skoumal. Soundtrack obsahuje vlastně jen ústřední melodii a zvuk foukací harmoniky. Poprvé se dvojice objevila v roce 1976 v krátkém filmu Kuťáci, který byl i pilotním filmem seriálu. Záhy na to se ale, v duchu normalizace 70. let, tyto postavičky staly předmětem kádrování – autorům bylo vyčítáno nejen jejich nedostatečné „socialistické uvědomění“ ale i „záměrně“ vybrané barvy triček, které podle kádrováků měly ironizovat SSSR (červená) a ČLR (žlutá). Proto se produkce televizního seriálu pod jménem A je to! ujalo bratislavské studio Československé televize, v 80. letech i Krátký film. V tomto seriálu, natáčeném v Praze, získaly loutky Kutilů svou definitivní podobu. Původně se měl seriál stát zábavou pro dospělé, ale stal se populárním u všech věkových kategorií. V bývalém Československu mohlo být prvních 35 epizod vytvořeno jen jako krátké, sedmiminutové televizní příběhy pro děti. Svá jména Pat a Mat dostali kutilové v roce 1989, zpočátku pro zahraniční distribuci Krátkého filmu. Od té doby je seriál nazýván podle nich. Pat a Mat se stali populárními i v mnoha dalších zemích, například Polsku, Německu, Švýcarsku, Brazílii, Finsku, Nizozemsku (seriál nadabován a uveden pod názvem Buurman en buurman, tedy Soused a soused), Norsku, Íránu a dalších. V roce 1990 založil Lubomír Beneš (zemřel roku 1995) své vlastní studio animovaného filmu AIF studio v Praze a Curychu (marketing, prodej a finance). V něm vyrobil dalších 14 epizod a všech 49 studio začalo distribuovat na mezinárodním trhu. V současné době lze zakoupit spoustu hraček pro děti s podobou této populární dvojice. Oblíbené jsou také hry, např. Pohádkové hraní s Patem a Matem. Později byla vydána pětice DVD s příběhy Pata a Mata, s některými původními filmy. V roce 2005 pak již bylo vyrobeno celkem 78 epizod, z nichž ty pozdější ale už vyráběli jiní autoři, částečně i jiní animátoři. Členem těchto nových týmů je i Marek Beneš, syn Lubomíra Beneše.

Večerníček

admin — Tue, 08 Mar 2011 11:58:52 +0000

Večerníček je kreslená postavička malého chlapce v papírové čepici, vystupující ve znělce uvádějící stejnojmenný dětský televizní pořad. Jejím autorem je výtvarník Radek Pilař, režisérem Václav Bedřich, animátorem Antonín Bureš, hlas jí propůjčil tehdy pětiletý Michal Citavý. Ve znělce se Večerníček nejprve 7× otočí po celé obrazovce, pozdraví „Dobrý večer!“, poté vyběhne po 20 schodech, poté skočí dolů, povozí se na houpacím koníkovi, koník se poté změní v otevřené osobní auto a následně v jednokolku. Po celou dobu znělky přitom chlapec volně rozhazuje listy papíru (celkem 24, vrací se za 24 hodin), přičemž poslední list pak ukáže směrem k divákům a na něm je logo České televize. Závěrečná část obsahuje úvodní část obrazu úvodní znělky puštěnou pozpátku, rozloučení zní „Dobrou noc!“. Animovaná znělka Večerníčků je v současné době nejstarší znělkou používanou v České republice a začala být používána v létě 1965, barevně od roku 1973. Tvůrcem hudby ve znělce je Ladislav Simon. Lidové noviny v dubnu 2007 informovaly o tom, že Radě České televize si na znělku Večerníčku stěžoval divák V. Sedloň (nedlouho poté, co RČT zcela vážně řešila stížnost myslivců, kteří se jedním z příběhů cítili poškozování na pověsti). Podle Sedloně znělka „porušuje zásady ekologické výchovy, vybízí k porušování silničního zákona, navádí k hazardu se zdravím a ignoruje bezpečnostní pravidla platná v celé Evropské unii“. Předseda RČT Jiří Baumruk na zasedání rady 4. dubna 2007 slíbil, že „Rada České televize doporučí generálnímu řediteli, aby do znělky Večerníčku byly doplněny některé bezpečnostní prvky jako zábradlí, bezpečnostní pásy, padák a aby úvodní sekvence byla opatřena výrazným nápisem Třídíme odpad“. Petr Uhl poté stížnost zlehčil jakožto možný žert. Podle záznamu z jednání vzala RČT na vědomí informace o stavu vyřizování stížností, stížnost V. Sedloně je evidována pod č. j. 204 s datem přijetí 29. 3. a jako způsob vyřízení je uvedena „odpověď RČT“.

Osvojení dítěte

admin — Mon, 07 Mar 2011 11:57:50 +0000

Osvojení neboli adopce je nejvyšší a pro dítě z právního hlediska nejvýhodnější typ náhradní rodinné péče. Jde o akt, kdy dospělý přijme cizí dítě za vlastní. Osvojenec se tak dostává do rodinně právního vztahu s osvojitelem a jeho příbuznými, získává stejné právní postavení jako vlastní dítě osvojitele. Adopce se dělí na úplnou a neúplnou, individuální a společnou, zrušitelnou a nezrušitelnou. Už starořímské právo znalo institut osvojení (tutela a cura). Původně mohli adoptovat jen muži, v souladu s pojetím rodiny jako jednoty osob i majetku, v níž má dominantní postavení pater familias – otec/hlava rodiny. Moc otce nad (nejen osvojeným) dítětem zahrnovala i právo disponovat s jeho životem a smrtí. Později mohly adoptovat i ženy, avšak právní vztah vznikl jen mezi osvojencem a osvojitelem-ženou. Hlavním smyslem osvojení bylo zajistit pokračování rodiny a např. převod majetkových a jiných práv na osvojitele či zánik osvojencových závazků. Byl vyžadován věkový rozdíl nejméně 18 let, bylo však možno adoptovat i dospělé dítě. Původně se dokonce osvojení na nezletilé děti vůbec nevztahovalo. Dítě bylo možno adoptovat do pozice syna, ale též vnuka, a to jako syna vlastního syna, anebo také jako vlastního vnuka bez vztahu k synům. Ve středověku ztratilo osvojení význam, a to v souvislosti s nízkou hodnotou lidského života, značnou chudobou a velkou porodností. Na významu osvojení získalo opět s nástupem novověku, humanismu a osvícenství. I tehdy bylo možno osvojit také plnoletou osobu a dokonce žijící v manželství. Většinou nevznikaly příbuzenské vztahy s příbuznými, jen rodičovský vztah mezi osvojitelem a osvojencem. Důvody vedoucí k osvojení byly většinou majetkové. Zákon striktně vymezuje děti, které je možno osvojit. Chrání tak jejich práva, i práva jejich biologických rodičů. Dítě může být faktický sirotek (ztratilo oba rodiče), anebo sociální sirotek (rodiče dali souhlas k adopci, jeví právně relevantní nezájem nebo byli soudem zbaveni rodičovské zodpovědnosti). Jde o tzv. právně volné dítě (osvojitelné dítě), což je zjednodušující pojem (právní vztah k biologickým rodičům totiž zaniká až rozsudkem o osvojení), který není v zákoně definován, běžně se však používá. Osvojitelem může být podle zákona jen osoba zletilá se způsobilostí k právním úkonům, která způsobem svého života zaručuje, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti, s přiměřeným věkovým odstupem od osvojence. Nesmí mít přímý příbuzenský vztah k osvojenci (prarodič) ani nesmí být jeho sourozencem.

Rodinné právo

admin — Mon, 07 Mar 2011 11:56:55 +0000

Rodinné právo lze vymezit jako soubor právních norem upravujících osobní a majetkové vztahy mezi členy rodiny. Pojem rodina je v právních předpisech jen zřídkakdy definován, v českých tomu tak není nikde. Rodinné právo je odvětvím práva tradičně řazeným mezi soukromé právo. Historicky se vyvinulo vydělením z obecného práva soukromého, tedy z práva občanského. Liší se především užším předmětem právní úpravy a jinou metodou právní regulace. Na rozdíl od občanského práva je možné vymezit rodinné právo jako souhrn právních norem upravujících vztahy výrazně osobní povahy a s nimi spojené vztahy majetkové. Přes bytostně soukromou povahu rodinného práva se tomuto odvětví nevyhnula stále silnější intervence veřejné moci motivovaná potřebou ochrany dítěte. Proto začalo být rodinné právo především částí německé právní školy řazeno mezi veřejné právo. Na rozdíl od práva občanského, v němž bylo možné v českém prostředí sledovat po pádu komunistické totality purizaci práva spočívající v odstraňování valné části veřejnoprávních tendencí oslabujících smluvní volnost, lze předpokládat, že rodinné právo si výrazné zapojení veřejné moci zachová i nadále, což mu propůjčuje specifické postavení soukromoprávního odvětví s přinejmenším neopominutelnou ingerencí práva veřejného. Manželství je trvalé společenství ženy a muže založené zákonným způsobem, jehož hlavním cílem je založení rodiny a řádná výchova dětí. Uzavírá se svobodným a úplným souhlasným prohlášením muže a ženy, že spolu vstupují do manželství učiněným před matričním úřadem. Prohlášení se děje veřejně, slavnostní formou za účasti dvou svědků. Před uzavřením manželství musí být partneři obeznámeni se svým zdravotním stavem, dohodnuti o uspořádaní bydlení a hmotného zajištění a také jaké budou používat příjmení. Manželství se uzavírá sňatkem, a to buď občanským před starostou, místostarostou nebo pověřeným členem zastupitelstva obce, nebo církevní před registrovanou církví. V cizině lze sňatek uzavřít před českým zastupitelským orgánem. Oba manželé mají stejná práva a povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. O záležitostech rodiny rozhodují společně. Pečují společně o dítě, mají vyživovací povinnost. Poskytování peněžních prostředků na náklady domácnosti může být vyváženo osobní péčí o dítě nebo domácnost. Manželé se mohou v běžných záležitostech vzájemně zastupovat. Majetkové vztahy řeší občanský zákoník (Společné jmění manželů). Manželství zaniká smrtí, prohlášením za mrtvého nebo rozvodem.

Hra

admin — Thu, 03 Mar 2011 11:55:53 +0000

Hra je činnost jednoho či více lidí, která nemusí mít konkrétní smysl, ale přitom má za cíl radost či relaxaci. Hry se hrají především pro zábavu, ale můžou také sloužit například ke vzdělávání. Rolí hry ve společnosti se zabývá věda zvaná ludologie. Hra je činnost, která se provádí kvůli rozptýlení či obveselení, které se nachází ve hře samotné. Cílem hry je vyhrát. Hry jsou nejčastěji společné či společenské. Lze je rozdělit: pohybové hry, ke kterým lze řadit také hry s míčem, koulí, kuželkami, klidové hry, které slouží vytříbení pozornosti a schopnosti pozorování či k činnosti ducha; patří mezi ně karetní hry, deskové hry a hry společenské či seznamovací, o počítačové hry, které mohou plnit funkci klidových her, ale především simulují reálná i nereálná prostředí. Herní činnost nepatří obvykle svou povahou k pracovnímu nasazení člověka, ale k volnočasovým aktivitám. Touha po hře je ve člověku, zvláště dítěti, vyvolávána zvědavostí a elánem. Vývojová psychologie považuje hru za hlavní hnací sílu hledání sebe sama v raném dětství a při pozdější socializaci člověka, zvláště při seznamování. Člověk začíná poznávat, prozkoumávat a reflektovat svět nejprve v dětské hře. Hodnotu hry spatřovali již starověcí filozofové (např. Platón, Plötinos). Význam hry v novověku pomohli odhalit Jean Jacques Rousseau a pedagogové Komenský, Pestalozzi a Fröbel. Činnost člověka není hrou, pokud je vynucená nebo účelově vázaná, nemůže být spojená s plněním povinnosti, nějaké potřeby, návykovým uspokojením, odstraňováním škod nebo ochrany před bolestí. Avšak neexistuje přitom přesné vymezení, neboť existují vzdělávací hry, jejichž smyslem je učení, avšak přitom zůstávají hravé. Hra je hrou, pokud v ní převažují kreativní prvky, tedy rozvíjení zúčastněných osobností a jejich společenských vztahů. Nizozemský historik Johan Huizinga ve svém stěžejním díle Homo ludens (1938) hru definuje takto: Hra je svobodné jednání či zaměstnání, které v rámci určitého jasně vymezeného času a prostoru, které se koná podle svobodně přijatých, ale přitom bezpodmínečně závazných pravidel, má svůj cíl samo v sobě a nese sebou pocit napětí a radosti a zároveň vědomí odlišnosti od všedního života. (s. 37)

Literatura pro děti

admin — Tue, 01 Mar 2011 11:53:14 +0000

Literatura pro děti, literatura pro děti a mládež (LPDM) neboli dětská literatura je část literatury určená dětskému a mladému čtenáři, která svoji úpravou a obsahem knih přispívá k mentální, etické a estetické výchově čtenáře a je jim uzpůsobena. Rozlišují se intencionální literatura pro děti, která je psaná pro dětského čtenáře záměrně, a neintencionální literatura pro děti, která byla psaná původně pro dospělé, ale dnes ji čtou děti (např. J. Verne, bratři Grimmové, H. Ch. Andersen, J. Swift, D. Defoe, W. Scott, K. May, v české literatuře – B. Němcová, K. J. Erben). Může probíhat i opačný proces – např. dětem určené Jiráskovy Staré pověsti české byly značně oblíbené i mezi dospělými. Vliv literatury na dítě je nenahraditelný. U dítěte se poslechem čtených příběhů a později jejich vlastní četbou probouzí obrazotvornost, cit pro jazyk, dochází k rozšiřování slovní zásoby. Je to prostředek, jak dítě nenásilně vzdělávat a nutit ho k přemýšlení. Dítě si zároveň vštěpuje estetické a především mravní zásady a hodnoty. Rozdělení podle věku: 3-6let (předškolní věk) – leporela, omalovánky, říkadla, hádanky, příběhy (nejlépe se zvířaty), 6-11let (mladší školní věk) – pohádky, povídky ze života dětí, příběhy z přírody, dobrodružné texty, rytmické verše, 11-15let (školní věk) – dobrodružná literatura (western, indiánky), encyklopedie, dívčí romány. Až do romantismu děti četly vybraná díla z literatury pro dospělé, případně čerpaly z lidové slovesnosti. Preromantický a romantický zájem o lidovou slovesnost byl podnětem ke vzniku literatury pro děti. První pohádkové sbírky byly psány pro dospělé, měly zachytit a sdělit hodnoty lidové slovesnosti. Literatura pro děti se v českém prostředí objevuje poprvé ve 14. století. Nejvýraznějším tvůrcem je Tomáš Štítný ze Štítného.[zdroj?] Do 18. století se dětská literatura omezovala na osamělé počiny jednotlivých nepočetných tvůrců. To se změnilo zavedením povinné školní docházky, která si vyžádala vznik učebnic, encyklopedií pro děti a vydávání mravoučných příběhů a tzv. adaptací – pro děti zjednodušených textů, překládaných převážně z němčiny, ale i jiných jazyků (jednou z nich je dětský Robinson Crusoe). Jan Amos Komenský vytváří první obrazovou publikaci pro děti – Orbis pictus (Svět v obrazech). Jde o několikajazyčný (česko-německo-latinský) obrazový slovník. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že se snaží oslovit děti formou, která odpovídá jejich možnostem, což bylo v tehdejší době velmi neobvyklé. Za zakladatele literatury pro děti v dnešním slova smyslu bývají považováni Karel Alois Vinařický a František Doucha.

Dětský tábor

admin — Sun, 27 Feb 2011 11:51:52 +0000

Dětský tábor je místo, kde v mnoha zemích tráví spousta dětí letní prázdniny. Děti a mládež, kteří se táborů účastní („táborníci“) se během tábora účastní mnoha různých aktivit, které by jinak mnohdy během školního roku nezažily. Tradiční obrázek dětského tábora je louka nebo paseka uprostřed lesa, kde děti hrají přes den hry či chodí na výlety po okolí a večer si zpívají při kytaře u táboráku. Existují však i dnes novodobé specializované tábory. Například tábory umělecké, hudební, počítačové, s koňmi nebo pro děti se zdravotními omezeními či s dietami. V dnešní době jsou táborové aktivity dostupné i lidem, kteří překročili „táborový věk“, ve formě tábora pro dospělé. Dětské tábory lze dělit z několika hledisek. Existují tábory, které si pořádají skautské či jiné oddíly pro děti, se kterými pracují celý rok; na druhé starně jsou veřejné tábory víceméně pro kohokoliv, kdo se přihlásí. Na většině táborů nalezneme dospělé osoby zvané vedoucí. Tito vedoucí jsou zodpovědní za děti a účastní se s nimi všech akcí v průběhu celého tábora. Na většině veřejných táborů jsou jednotlivým vedoucím přidělovány menší skupinky dětí zvané oddíly či družiny, které se pak účastní většiny her a ostatních aktivit společně. Každý vedoucí se pak více věnuje svému oddílu. Nejčastějším věkem vedoucích je 18 až 25 let, protože se jedná o ideální práci pro středoškoláky a vysokoškoláky v období letních prázdnin. Avšak platy vedoucích bývají většinou na úrovni minimální mzdy nebo se jedná pouze o uhrazení ubytování a stravy. Mnoho vedoucích však tuto činnost nebere jako práci, ale vykonávají ji především pro vlastní potěšení, nebo ji vnímají jako svou povinnost. Na většině dětských táborů netráví děti pouze den, ale i na nich přespávají. Nejčastější formou ubytování jsou malé chatky či stany s podsadami. Existují však i příměstské tábory, kde jsou děti přes den, avšak na noc se vracejí domů. Dětský tábor bývá často prvním místem, na kterém je dítě delší dobu bez svých rodičů. Stesk po domově je tak častým problémem, ale s dobrým vedoucím se dětem daří s nim rychle vypořádat. První dětské tábory pocházejí pravděpodobně ze Spojených států. V roce 1861 tam první založil Frederick W. Guán. O další rozvoj se zasloužily dětské organizace, hlavně skautské. První skautský tábor se konal už v roce založení organizace 1907, v Čechách byl první v Lipnici v roce 1912. Zásadní význam pro současnou podobu dětských táborů měly i pionýrské tábory. Byly zakládány ve všech státech socialistického bloku, v Sovětském svazu jich bylo na 40 tisíc. Nejznámější byl stále existující tábor Artěk, založený v roce 1925. Za dobu jeho existence jím prošel milion dětí, včetně mnoha z Československa, protože zdejší tábory byly mezinárodní.

Zájezd

admin — Thu, 24 Feb 2011 11:49:54 +0000

Zájezd je výprava za jistým účelem, například rekreační nebo umělecký zájezd. Jako termín se speciálním významem je pojem zájezd v České republice s účinností od 1. října 2000 definován v § 1 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu. Na tuto definici zájezdu se odvolává i hlava dvacátá první (§ 852a až 852k) občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. v platném znění v ustanoveních o cestovní smlouvě, která byla do občanského zákoníku nově vložena zákonem č. 159/1999 Sb. Do září 2000 nebyl pojem zájezdu v českém právním řádu definován a byly tak běžně označovány i jednodenní akce. V silniční dopravě se jako zájezd tradičně, avšak neoficiálně označují zejména některé formy autobusové příležitostné dopravy (§ 2 odst. 10 a § 21b zákona 111/1994 Sb.), zejména nelinková doprava předem určené konkrétní skupiny osob (v tomto smyslu jde o dopravu neveřejnou) na základě předem uzavřené smlouvy nebo smluv (narozdíl od taxislužby uzavřených v sídle nebo provozovně mimo vozidlo), a to jak v rámci jednodenní akce, tak i v návaznosti na pobytovou nebo putovní akci, ale i některé formy nepodnikatelské nelinkové dopravy pro vlastní nebo cizí potřebu. Zákon o silniční dopravě ani jeho předchůdci však termín zájezd oficiálně nezavádějí ani nepoužívají. Účelem definice zájezdu v zákoně o podmínkách podnikání v cestovním ruchu je vyhradit prodávání zájezdů a zprostředkování jeho prodeje pouze subjektům se speciálním oprávněním. Tato oprávnění mají zajistit kvalifikovanost a spolehlivost poskytovaných služeb. Prodávat zájezdy je oprávněna výlučně cestovní kancelář, tedy držitel koncese udělené živnostenským úřadem nebo držitel obdobného oprávnění se sídlem v jiném státě Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru, a to formou uzavření cestovní smlouvy, na jejímž základě cestovní kancelář za uskutečnění, průběh a kvalitu zájezdu odpovídá. Koncese opravňuje cestovní kancelář i k dalším činnostem, z nichž některé nejsou vyhrazeny jen cestovním kancelářím, například k organizování (pořádání) zájezdu, k nabízení a prodávání jednotlivých služeb cestovního ruchu nebo zprostředkování jejich prodeje jiným cestovním kancelářím, cestovním agenturám, dopravcům, pořadatelům akcí, prodávat předměty související s cestovním ruchem atd. Zprostředkovat prodej zájezdu může pouze jiná cestovní kancelář nebo cestovní agentura. Cestovní agentura nesmí uzavírat cestovní smlouvu (prodávat zájezd) koncovému zákazníkovi vlastním jménem, ale pouze jménem cestovní kanceláře, která zájezd pořádá – zpravidla tak činí na základě provizní smlouvy – a všechny nabídkové a propagační materiály musí obsahovat název cestovní kanceláře, která je prodejcem zájezdu. Každá cestovní kancelář má oprávnění jako cestovní agentura, t. j. může kromě prodeje vlastních zájezdů i zprostředkovávat prodej zájezdů jiných cestovních kanceláří. Prodej zájezdu nesmí být zprostředkováván pro subjekt, který není cestovní kanceláří. Zákon upravuje též povinnost a podmínky pojištění ve vztahu k zájezdům.

Last minute zájezd

admin — Tue, 22 Feb 2011 11:48:02 +0000

Last minute je termín, který se v České republice používá výhradně ve spojení dovolená Last Minute případně Last Minute zájezdy. Jedná se v jistém slova smyslu o opak tzv. First Minute zájezdů. Slovní spojení Last Minute pochází z angličtiny a znamená „poslední chvíle“. Zajímavostí je, že v anglicky hovořících zemích se v souvislosti se zájezdy používá spíše pojem Last Second (neboli „poslední sekunda“) případně Last Moment (tedy „poslední moment/chvíle“). Tento pojem je tedy používán k označení zájezdů, jejichž počátek je blízko a na které je vypsána sleva. Pokud tedy hovoříme o Last Minute zájezdech, máme na mysli zájezdy „v poslední chvíli“, neboli těsně před jejich započetím. Zpravidla je tak chápán zájezd, který má počátek během dvou týdnů a jehož cena je snížena až o desítky procent původní ceny. Důvodem pro takové razantní snížení ceny je většinou skutečnost, že se během roku cestovní kanceláři nepodařilo vyprodat volné kapacity a ta se tak např. snaží minimalizovat ztráty vyprodáním zájezdu alespoň za nákupní cenu. Postupem času však došlo k degeneraci významu tohoto slovního spojení a jeho marketingového zneužití, kdy většina slev z ceny zájezdu je označena jako Last Minute, ačkoli to se slevou na poslední chvíli nemá nic společného. Nezřídka se stává, že je jako Last Minute označen zájezd, který začíná za několik měsíců. Důležité je si uvědomit, že Last Minute nemá žádný specifický právní výklad, a proto se na tyto zájezdy vztahují naprosto stejná pravidla jako na standardní zájezdy. Je proto nepřípustné, aby cestovní kancelář klientovi odmítala sdělit například jméno hotelu s tím, že se jej dozví až na místě, právě z důvodu, že si kupuje zájezd Last Minute. Při koupi Last Minute zájezdů má klient naprosto stejná práva jako klient, který si kupuje standardní zájezd. V souvislosti s Last Minute zájezdy se začal v posledních letech objevovat také pojem Super Last Minute, kterým se označují zájezdy, které lze zakoupit na letišti pouze několik hodin před odletem. Tyto zájezdy jsou jakousi extrémní formou Last Minute zájezdů, které jsou vhodné zejména pro ty cestovatele, kteří jsou adaptabilní a kterým příliš nezáleží na destinaci, do které na dovolenou poletí. Platí pro ně samozřejmě stejná pravidla jako pro klasické Last Minute zájezdy.